Tak je to tu a 11.6.2011 jsme na Ruzyňském letišti, kde nás čeká další let se společností Wizzair. Tentokrát v sestavě SaFik, Erulda, Dominik a babička. Letíme brzy ráno v 6 hodin a do Burgasu se máme snést v 9 hodin místního času. Erulda je nadšený, že zase letí a pořád říká, že letíme za dědou. Po nějaké době ale jeho nadšení polevuje a je čas na pohádky v iPadu. Konečně přistáváme a prší!
Bereme zavazadla a jdeme na autobus, který by nás měl zavézt do hotelu Kotva na Slunečném pobřeží. Vláčíme kufry směrem k zastávce, kde se před deštěm schovává skupinka turistů. někdo je tu očividně poprvé a nestačí se divit, někteří sem asi jezdí častěji a znají jízdní řád nazpaměť. Po nějaké době se konečně objevuje autobus a my se do něj snažíme dostat. Kupujeme lístky od takové babky, která prochází autobusem tam a zpět a prodává. Autobus je čím dál plnější a kromě báby biletářky se objevuje také revizor… Bába tam, revizor sem a opačně:-) Kdyby nebyl autobus tak narvaný, byla by to legrace, ale takhle je to dost nepříjemné a navíc revizor je poměrně prostorově výrazný.
Po nekonečně dlouhé době vidíme aquapark ve stylu pirátů z Karibiku a je jasné, že náš hotel je tady. Vystupujeme z autobusu a dáváme si slib, že zpátky jedeme zcela určitě taxíkem. Zvláštní je, že spoustě lidí poměrně dobře rozumíme, to jsem od bulharštiny nečekal. Jak se ale ukazuje v příštích dnech, je to tím, že všude okolo nás jsou Rusové:-)
Hlásíme se na recepci a s klíči od pokojů se jdeme ubytovat. První velké zklamání je, že internet se dá chytit pouze na recepci, na pokojích je jedna velká elektronická tma. Protože počasí je fakt nic moc, jedeme malým vláčkem pro turisty do Nesebaru, kde obdivujeme staré město s jeho uličkami, zbytky kostelů a hradeb.
Kupujeme klukům zmrzku a díváme se,kam půjdeme někdy v příštích dnech na večeři. Zpáteční cesta je příšerná, jedeme opět místním MHD a daří se nám splést si směr a míříme do Burgasu:-( Platíme bábě biletářce, vystupujeme a hledáme zastávku na opačnou stranu. Je to dobrodružství, nikde totiž žádná není vidět a lidi kterých se ptáme jsou většinou turisté. Nakonec ji nalezneme, Erulda je hrozně utahaný a už ho musím nosit. Vracíme se do Kotvy a u večeře zjišťujeme, že jim vaření moc nejde, všude jsou sice hory jídla, ale jen nepatrné množství z toho je dobré. Erik skoro nejí. Po večeři jdeme ještě na procházku a v betonové džungli hotelů hledáme kudy k moři. Konečně jsme u něj a kluci se vrhají do vody hledat mušličky. Do hotelu se vracíme za tmy. Zítra snad bude hezčí počasí a my se budeme moci vykoupat.
A druhý den ráno je to opravdu mnohem lepší – vykukuje sluníčko, snídaně se dá vcelku jíst – nejlepší jsou špagety, na kterých stráví Erulda několik dalších dní. Jediný spokojený člověk s jídlem je babička:-) Ta se taky okamžitě po jídle řítí k moři a je hrozně znechucená tím, že my jdeme k hotelovému bazénu. Po Erikově spaní se k ní ale připojujeme a jsme u moře až do večera. V podstatě stejným způsobem trávíme i ostatní dny. Dopoledne bazén, odpoledne moře. V úterý 14.6. vyrážíme do Vlasu, kde to prý bylo vždy nádherné. Nasedáme do autobusu a jedeme kilometry hotelů. Ještě nikdy jsem nic takového neviděl. Sandra s babičkou marně hledají nějaké orientační body z dob, kdy se jezdily… Nic nepoznávají. Vystupujeme ve Vlasu a scházíme moderním letoviskem k moři. Po původní rybářské vesnici asi stopy, jediné co po původních obyvatelích zbylo je několik rozpadajících se rybářských člunů, které jsou umístěné u hotelů jako dekorace.
Pláž je pěkná a my na ní trávíme celý den, lidí je tu znatelně méně než na plážích Slunečního pobřeží. Erik s Dominikem mají menší konflikty a to jsme tu teprve 4 dny:-( Zpáteční cesta je dramatická, protože Sandřička dostává žlučníkový záchvat a autobus má zpoždění asi hodinu… Zatracený Balkán. Konečně jsme na hotelu, Sandřička leze do postele a já jdu s kluky a babičkou na večeři. Protože je Sandře špatně i další den, zůstávám s kluky poblíž v bazénu u hotelu.
Naštěstí zjišťujeme, že Sandřinčin notebook chytá wifi z protějšího hotelu Imperial a tak když už nemůže ven, může alespoň pracovat:-) Navečer jdu s Eruldou a Dominikem k moři, kde objevujeme pirátskou loď, kterou si pamatuji z dětství. Je poněkud zanedbaná a válejí se kolem ní prázdné lahve, ale z dálky vypadá pořád pěkně.
Objevuji s kluky úžasné bary na pláži a pokud bude Sandřičce zítra trochu líp, půjdeme sem na pláž a večer na drink – babička bude hlídat, slíbila to.
Wifi je zde také zdarma, takže ideální místo na ležení u vody. O kousek dál jsme ale zpátky z 21.století někde v padesátých toho minulého, protože auto odvážející odpadky z pláže je opravdu troska a veterán. Tenhle by ale na Pebble Beach moc parády neudělal:-)
Další den opravdu trávíme na pláži s barem. Erik pobíhá jako zběsilý podél pobřeží a honí svojí nafukovací kosatku.Dominik chodí s babičkou plavat na moře a pokouší se potápět. Odpoledne babička hlídá spícího Eruldu a my si užíváme míchané nápoje a sushi v baru.
Večer se sem vracíme už jen ve dvou a dáváme si po dlouhé době zase dobrou kávu. Ta v hotelu si tohle jméno nezasluhuje. Kupodivu je pěkná zima a tak se tu moc dlouho neválíme.
17.6. ráno míříme k hotelovému bazénu, je obrovské vedro a voda příjemně chladná. Blbnu tu s kluky až do doby, kdy Erulda chce jít chrupčit.
Odpoledne jdeme klasicky k moři a večer máme naplánovaný výlet do starého Nesebaru, kde chceme oslavit Sandřinčiny narozeniny v nějaké restauraci, kde budou mít čerstvé ryby. Erik s Dominikem v moři neskutečně blbnou, holt tato dovolená je určena hlavně jim a babičce:-) Po návratu do hotelu se převlékáme na večeři, Sandřička si bere svoje šaty typu „prsa ven, nohy schovat“ z New Yorku a sedáme na vláček do Nesebaru.
Narozdíl od naší první návštěvy je Nesebar zalitý sluníčkem a my se před večeří touláme úzkými uličkami tohoto starobylého města, které pamatuje Řeky, Thráky, Byzantince a bulharskou říši.
Objevujeme přístav plný rybářských lodí a kousek od něj kupujeme pár dárků domů. Jsou to místní výrobky z kůže, vypadají opravdu dobře provedené a hlavně nejsou to nějaké kopie značkových výrobků, ale originály, které se na nic nehrají. Sandřička s Eruldou ještě kupují na ulici od prodavačky sedící na ulici nějaké korálky kolem krku.
Od přístavu stoupáme vzhůru k více či méně zachovalým kostelům
a obdivujeme nádherný výhled na moře.
Dostáváme hlad a tak začínáme hledat nějakou pěknou restauraci, kde bychom si mohli dát mořské potvory. Končíme v úplně nové restauraci nedaleko přístavu výletních lodí, v ulici Kraybrezhna, kde si dáváme mušle, ryby, skopové a další místní dobrůtky. Dokonce i Domyšák, který je k jídlu co nezná opatrný, se cpe jako nezavřený.
Na Nesebar začíná padat soumrak a slunce se noří do vody…
Nazpátek si bereme taxi a rovnou se s řidičem dohadujeme o zítřejší cestě na letiště. Slibuje, že ráno bude u hotelu a odveze nás. Na balkónu hotelu si dáváme poslední víno a pak už nás čeká balení. Nevím čím to je, ale na zpáteční cestě jsou zavazadla vždy nějaká moc plná a špatně se zavírají.
Ráno stepujeme v recepci hotelu a taxi… nikde. Čekáme do 7:15 a pak prosíme slečnu na recepci o zavolání dalšího. Volá kamarádovi a za chvíli již sedíme v Opelu Zafira a míříme na burgaské letiště. Aby bylo ráno ještě úspěšnější zabavují babičce z příručního zavazadla šampón a nůžtičky na manikýru,babička je silně rozhořčená po celý zbytek cesty. Let už naštěstí probíhá klidně a my po nějakých dvou hodinách letu dosedáme na Ruzyni.
(No Ratings Yet)
Loading ...
Varná konvice do auta na 12V